Callis, 4.dopis pro Cathrine

25. září 2011 v 18:49 | °Majdush° |  Caliss, protože život není pohádka
Milá Cathrine...
Zase jsem se byla jednou podívat za Rose. Rose je moje nejlepší kamarádka. Nebo aspoň byla. Na jaře loňského roku mi totiž umřela... Přecházely jsme jindy naprosto bezpečnou silnici, ale zrovna v tu nejhorší chvíli, kdy se tam honily dvě auta nějakých mafiánů, nebo co. No a když jsme byly v půlce silnice, tak se najednou vyřítili ze zatáčky a srzili jí. Ne mě, jí. Šly jsme vedle sebe, ale srazili jí. Já jsem to neviděla z dálky. To přímo předemnou prosvištělo černý audi co srazilo Rose! Stihla jsem jen zakřičet "pozor!" Ona se otočila a vyvalila oči. A pak se to stalo... Auto narazilo přímo do ní. Vpodstatě ho pak přeletěla. To první i to druhé. Bylo to strašné, vidět kamarádčino tělo jak sebou zmýtá ve vzduchu, jak kdyby bylo hadrové... Rozběhla jsem se za ní. Ležela tam, nehýbala se, ale dýchala. "Rose! Rose!" Křičela jsem. Ona jen tiše zašeptala:"Liss, kdybych umřela, vzkaž Tomovi že jsem ho milovala jak ještě nikoho." Smozřejmě jsem jí to slíbila. "Však ty mu to ještě řekneš sama zlatíčko!" dodala jsem. Netušila jsem že mi umře moje nejvěrnější kamarádka. Moje skoro dvojče... Po chvilce přijela záchranka, kterou zavolal někdo z kolemjdoucích lidí. Nenechali mě jet s ní. Naložili jí do vozu a rychle odjeli. Viděla jsem zkrz uslzené oči jak modrý majáček svítí a bliká. Slyšela jsem, jak záchranka houká. Doufala jsem, že Rosino srdce ještě bije. Vždyť mělo proč. Byl tu Tom, její přítel se kterým byli už půl druhého roku, který ji miloval jako cokoliv na světě a ona jeho také. Školu, do které se každý den těšila, už nikdy nenavštívila. Už nikdy se nedohadovala s profesorem Liškou jak vznikl vesmír a Země. Byla jsem tu já, její nepokrevní dvojče. Nikdy jsem nemyslela, že bych o ní mohla přijít. Hádky nebyly naše parketa. Skvělě jsme si rozuměly. Stačilo abych viděla výrad její tváře, a věděla jsem přesně co si myslí. Jakmile řekla i tu nejuvěřitelnější lež, věděla jsem to. Za :-) jsem dokázala vidět tu ubrečenou tvář. Mohla mi tvrdit že už kluka dostala z hlavy, ale pokud na něj myslela, poznala jsem to. Ovšem ona dokázala to samé u mě. A i přes to by nikdo neřekl že jsme byli nejlepší kamarádky. Na první pohled jako Oheň a Voda. To ona byla ta slečna drsňák rockerka. Já byla vždycky ta skejťačka. Ale pořád jsme tu byly jedna pro druhou. Nikdy se nestalo, že bych jí řekla že teď zrovna nemám čas. Ona mě také ne. Nikdy jsem si nedokázala představit, že jí ztratím. Ale osud rozhodl jinak. Už v sanitce zemřela. Prý selhání srdce. Ale kdo ví jak to doopravdy bylo. Nikdo. Její srdce přestalo bít. Ale její smrt nás nerozdělila. Ona žije. Žije v nás, v našich vzpomínkách, a to dokud nezemřeme my. Každou chvíli se chodím za ní podívat na hřbitov. U nás je moc krásný, takový jako park. Všude stromy, což teď napodzim je úžasné. Když vidíte ty staré kamenné hroby, na nich to barevné listí! Je to nádhera. Možná to zní trošku morbidně, ale je to tak. Rosee má hrob skoro na konci té hlavní cesty. I po té době tam často vídám Larryho. Už nepláče. Slzy mu prý už došli. Pořád chodí jako tělo bez duše. Lidem se dost straní a většinu času tráví doma mezi knížkami. Také patřil do naší party. Když Rose umřela, přestal s námi cokoli podnikat. Snažili jsme se mu pomoct, ale on nechtěl. Nikdy jsme o něj nepřestali bojovat. On se odmítá s námi bavit. Prý bez Rose už jeho život nemá cenu. Skončit s ním naštěstí nechce. Ani psychiatři si s ním nevědí rady. Což mě vážně děsí. Ale dnes jsem ho viděla se usmát!!! Konečně po kolika měsících! V takovýhle podzimní den, kdy slunce slabě hřeje a barevné listí padá ze stromů, se jen málokdo dokáže neusmát. Prý si našel spřízněnou duši. Nějakou Teressu. Tak uvidíme. Moc bych mu přála aby mu to vyšlo.
Ovšem já jsem vyjímečně nepřišla na hřbitov jen za Rose. Tak nějak jsem tam přišla vyslovit přání, aby na hřbitově jednou mohlo zkončit moje dítě. Samozřejmě až za hódně dlouho, až vyroste a zestárně a hlavně po dlouhé době co umřu já! Doufám že nebudu těhotná a nebudu muset na interrupci. Bylo by to jediné možné řešení. Chci jednou mít děti, to určitě! Ale teď je brzy. Příliš brzy!
S láskou tvoje Liss
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miw | 25. září 2011 v 18:56 | Reagovat

Smutný a zároveň hezký (ne ta smrt,ale pak jak se s tím vyrovnali..)

2 Majdush | Web | 25. září 2011 v 18:59 | Reagovat

[1]: Děkuji :-) Doufám že se budou líbit i další díly :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama