Září 2011

Callis, 11.Dopis pro Catherine

30. září 2011 v 12:08 | °Majdush° |  Caliss, protože život není pohádka
Milá Cathrine,
Jak jistě víš, včera jsem byla u Mirka doma. Znovu. Ovšem tentokrát jako jeho... Co vlastně jsem?? Milenka nebo přítelkyně?? Sama nevím. Ale zato vím, že ho moc miluju... Nikdy jsem si nemyslela, že během... JO! Dvou dnů se stihnu takhle zamilovat. Navíc do někoho, o kom skoro nic nevím... Ale teď ke včerejšku.
Jeho dům, nebo spíš jeho panelák, jsem našla bez menších či větších problémů. Nemám problém zapamatovat si kudy se někam dostanu. Výtahem jsem vyjela do sedmého patra, kde bydlí. Když jsem vystupovala z výtahu, nastupovala nějaká paní. Prý jela nahoru k nějaké sousedce, pochopila jsem z těch pár slov co říkala do telefonu. Ale já myslela že ten dům má jen sedm pater? No co. Asi jsem se překoukla. když jsem vystoupila, viděla jsem pootevřené dveře Mirkova bytu.Vešla jsem dál. Všude tam byla zatažená okna, takže všude byla celkem tma. Najednou jsem ten byt viděla úplně jinak, než jsem ho viděla včera. Všude byly nějaké sado-maso pomůcky, různé biče a takové věci... "Ahoj" pípla jsem mírně zděšeně. "Lízo to si ty??" Ozval se mírně neurvalý hlas, který snad ani nebyl Mirkův. Najednou se odněkud vynořil starý tlustý chlap. měl na sobě nějaké řeznické oblečení, či co. "Koupila si to mlíko?" Otočil se ke mě... Řekla jsem jen: "Asi jsem si spletla dveře! Nashledanou!" Otočila jsem se a rychle jsem zmizela. elá rudá jsem vlezla zpátky do výtahu. V tu chvíli mi to došlo. Paní byla ze šestého patra, Kde jsem vystoupila místo abych jela to jedno patro s ní. Takový trapas!!! Jela jsem jedno patro nahoru a tentokrát zazvonila u správných dvěří. Vždyť dvere mají celdulky se jmény!! Garruk, hlásala celdulka na dveřích přede mnou. Otevřel mi a já vešla dovnitř. Ano! To byl ten krásný, světlý byt, stylové vybavení a... Ten nejkrásnější majitel! Jakmile zavřel dveře, chytil mě do náruče a dlouze políbil. Zvláštní je, že vlastně za celou tu dobu, co jsem u něj byla ani nenaznačil, že by se se mnou chtěl vyspat. I když jsem si pak pustili nějaký horor. A já jsem se k němu tiskla protože to se fakt nedalo! Asi někdy v půlce filmu jsme opět věnovali čas vroucím polibkům. Pak jksem se ho drze zeptala, jestli z Franouzštiny budu mít z ústního zkoušení za 1. Vzal to přesně tak, jak jsem chtěla. Řekl že je potřeba další přezkoušení. Bylo pro mě celkem nové, abych byla u svého přítele sama s ním, a nic nebylo. Nebo spíš aby nebylo TO. Vážně ho moc miluju. A on mě také. Sám se mi k tomu přiznal. Po pár dnech co se známe... No není to Zvláštní?? Ale jsem za to moc a moc šťastná!!
Tvoje Liss Garruk

Callis, 10.dopis pro Cathrine

28. září 2011 v 14:11 | °Majdush° |  Caliss, protože život není pohádka
Milá Cath,
Dnešní školní den byl... víc než zajímavý! Po včerejším, velmi zvláštním, setkání s novým učitelem se mi tam moc nechtělo. Ale musela jsem. Ty trapáky, co si na mě kvůli Patrikovi ukazují jsem totálně ignorovala. I když mě potěšilo, že za mnou přišla jedna sedmačka, jeho bývalá a řekla že se mi včera krásně povedlo udělat z něj debila! Ale mě to celkem mrzí. Přišla jsem o kamaráda. Ale... Já tohohle Patrika neznám. Nikdy takový nebyl. Ale teď už s tím nic nenadělám...
Dneska jsme měli francouzštinu. Naše učitelka odešla na mateřskou, měl přijít někdo nový. Když zazvonilo, všichni se vrátili do třídy. Bavili jsme se o tom, kdo to bude. Otevřely se dveře a učitel vešel. Já jsem se jen na něj podívala a zůstala jsem sedět s otevřenou pusou a mírně vyděšeným výrazem, zatímco ostatní vstatli na pozdrav. On se na mě zkoumavě podíval se slovy: "Tady slečna neumí zdravit?" Beze slova jsem se postavila také. Když jsme si na jeho pokyn sedli, představil se nám. "Já jsem Mirek Garruk. Ale vy mi stejně budete říkat pane učiteli ne?" když říkal tu poslení větu podíval se na mě. Sklopila jsem hlavu, zavřela oči a vydechla. Zvedla jsem ruku a zeptala se jestli můžu na záchod, že mi je nějak nevolno. "A tvoje jméno?" zeptal se a dělal že mě vidí poprvé. "Majerová. Ellis Majerová." řekla jsem s ledovým klidem. Jen ať vidí že on mě neznervózní. "Tak běž Ellis." odpověděl s úsměvem a kývl lavou ke dveřím.
Na chodbě bylo prázdno. Sedla jsem si na první lavičku. Hlavu jsem složila do dlaní a už jsem to nevydržela a rozbrečela jsem se. Všechny moje obavy se splnily. Proč musí Mirek učit zrovna u nás? Já nevím jak se mi to povedlo, ale... Zamilovala jsem se do něj! A teď mě bude ještě víc než půl roku učit. To je snad za trest. Být s Patrikem ve třídě bude strašný, natož ještě tohle...! Otevřely se dveře od naší třídy a vyšel z nich on. Otřela jsem si oči od slz. Ještěže jsem to ráno zvládla jen s voděodolnou řasenkou. Přisedl si ke mě a zeptal se jestli jsem v pohodě. "Samozřejmě, pane učiteli." řekla jsem trošku ironickým tónem a ani jsem se na něj nepodívala.
"Ty... Včera jsi mi neřekla že chodíš na základku..." řekl trošku vyčítavě.
Co na to říct? Vypadlo ze mě jen: " A co jste si myslel? Že mám za sebou střední??"
Chytil mě opatrně za ruku. "Já ani nevím. Ale... Musím ti něco říct. Prakticky na první pohled jsem se do Tebe zamiloval."
Zvedla jsem hlavu. Srde mi bušilo jako o závod. "T-to ale nejde... Jsi můj učitel a..." Ty oči! Ty nádherné modré oči mě dostávají do rozpaků.
"Jsem na tebe starý viď?" řekl smutně.
"Cos vůbec řekl mým spolužákům?" zajímalo mě.
"No vidíš... Řekl jsem že nemám klíček od té skříně s počítačem. Takže jsem pro něj šel do sborovny." usmál se ďábelsky."Jen pro to, abych se přesvědčil že jsi v pořádku."
Najednou mě políbil. Nejkrásnější polibek jaký jsem kdy dostala. Pak se na mě láskyplně podíval. Za chvilku přijď zpátky. A odešel zpátky do třídy. Došla jsem si na záchod, když už jsem byla mimo třídu. Když jsem se vrátila do třídy, Mirek ukazoval fotky z Paříže. Akorát tam byla Eifellovka. Sedla jsem si na místo a vytáhla papír a tužku. Nechtělo se mi koukat na fotky. Radši jsem šla něco nahreslit.
Když si toho všiml, řekl:"Slečna Majerová se s námi nekouká? Stavte se po hodině v mém kabinetu!" znělo to tak jinak než předtím na chodbě.
"Ano pane učiteli." řekla jsem v podstatě automaticky.
Když hodina zkončila, snažila jsem se tvářit otrávěně. Přišla za mnou Karolina. "Jak se ti to povedlo, hned na první hodině co ho máme ho naštvat?" ptala se nechápavě.
"Já ti ani nevim. Bude to ještě zajímavý ten půlrok s ním..." řekla jsem. "Tak já jdu za ním, ať nemám ještě větší průser než teď." A šla jsem za ním.
Když jsem zaklepala na dveře kabinetu Fj, otevřel a pozval mě dál. Kabinet byl pouze v jeho okupaci. Nevěděla jsem co mě čeká. Nikdy jsem v tom kabinetu nebyla, takže mě celkem překvapil gauč který tam byl. kdž jsem vešla, zavřel za mnou dveře, chytil mě za ruku a dovedl ke gauči. Sedli jsme si a když jsem se chtěla nadechnout abych se ho zeptala co mi chtěl políbil mě. Dlouze a romanticky. Když zazvonilo, tak jsme se rozloučili,jak jinak než polibkem, a odešla jsem.
Holkám ve třídě jsem řekla že jsem dostala za úkol napsat něco o Paříži. Po zbytek dne jsem ho neviděla. Po škole jsem šla rovnou na oběd a pak domů. No a teď ti píšu tenhle dopis. Jé! Hele! eSeMeSka! Píše mi nějaké cizí číslo. "Myslis ze bys mohla byt za hodinku u me? Mirek" Tak já se jdu převléct a upravit, a letím za ním. Odepíšu někdy mezi tím.
S láskou Tvoje Eliss

Callis, 9.dopis pro Catherine

28. září 2011 v 10:33 | °Majdush° |  Caliss, protože život není pohádka
Ahoj Cathrine...
Ani nevíš jak moc jsem teď nešťastná. A důvod? Tenhle důvod nosí jméno PATRIK...
Představ si, že on ve škole všem říká jak spolu chodíme. Ale tak to bych ještě pochopila. Ale... on Roztrubuje i to co se mezi námi stalo. Takže pokažd když jdu po chodbě, vidím jak se lidi kolem na mě dívají,někdy i neslušně ukazují, a šeptají si: "Jo! To je ata co spala s Patrikem."
Snažila jsem se s Patrikem mluvit, ale nějak jsme se k tomu dostali chtě nechtě ve školní jídelně. Ve středu se tam sejde vždycky téměř celá škola. Snad kromě prvního stupně. No a jak jsem se s ním celou dobu snažila mluvit, tak jsem si za něj stoupla ve frontě na výdej jídla. On si mě nevšiml, protože byl zabraný svým mobilem.
"Patriku, můžeš mi laskavě říct, co to rozhlašuješ po škole???" Zeptala jsem se ho celkem namíchnutě. On mě chytil za zadek a řekl: "Ale no tak, kočičko! Copak na mě budeš vystrkovat drápky?"
Praštila jsem ho do ruky, kterou si naštěstí díky tomu z mého zadku sundal. "Nejsem tvoje kočička!" Procedila jsem zkrz zuby. "A nechodíme spolu. Nechápu proč takovou blbost každému vykládáš. A už vůbec nevím, jak můžeš někomu troubit co jsme spolu měli!" Dodala jsem.
"Jak jako že spolu nechodíme??" nepochopil mě.
"Jak bych mohla chodit s někým kdo se chová takhle?" odpověděla jsem na vysvětlenou.
"Takže ty se mnou nejdřív spíš a pak se chceš chovat jakože se nic nestalo jo???" zvýšil hlas a pár lidí se po nás otočilo. "Neřvi na mě! Nejsem na to zvědavá. A nedělám jakože nic, ale promiň, tohle vážně přeháníš!" Mluvila jsem pořád stejně tiše jako předtím.
On jen znechuceně zařval: "Jseš jen obyčejná kurva nic víc!!" Spousta lidí se otočila. V tom mi prostě vystartovala ruka a obtiskla se na jeho tváři. Ozval se hlasitý smích a nadšené tleskání. Vážně puberťáci v téhle škole...
"Zrovna TY mi budeš říkat že jsem kurva co???" Otočila jsem se o 180° a zmizela jsem všem z dohledu. Málem jsem v té rychlosti, nebo možná přes slzy v očích neviděla na cestu a vrazila jsem do někoho. Tak nějak nevím jak se nám to povedlo, ale oba jsme spadli na zem. Při tom padání jsem se mírně praštila do hlavy. Když jsem si protřela oči, abych nšco viděla, spatřila jsem kluka, jakého jsem ještě nikde neviděla. Měl krásně modré oči, kudrnaté hnědé vlasy na ramena a jemný obličej. Mohlo mu být tak 19 let. Zeptal se mě tím nejkrásnějším hlasem na světě:"Jsi v pohodě?" Vstal a podal mi ruku. Podívala jsem se znovu do těch krásných očí, usmála jsem se a s jeho pomocí jsem se postavila na nohy. Jenže hlava nějak nespolupracovala a zamotala se mi tak, že jsem málem znovu spadla. Podotýkám MÁLEM! Tentokrát mě chytil. Se slovy: "Asi ti není úplně nejlíp co?" Mě dovedl k lavičce. Sedla jsem si, abych znovu neupadla, když jsem teď byla na chvilku nepřidržovaná. Hlava se mi motala jako na kolotoči. Najednou jsem měla před očima černo.
Když jsem se probudila, ležela jsem na nějaké posteli, v nějakém cizím bytě.
"Kde to jsem?" hlesla jsem potichu.
"Už jsi vzhůru Eliss?" Zase jeho hlas. V tom se objevil ve dveřích.
"Jak... Jak víš jak se jmenuju??" zděsila jsem se.
On ale v klidu odpověděl:"Mělas u sebe peněženku. Peněženku s průkazkou na vlak. Tam máš napsané jméno."
No jo vlastně má pravdu. A občanku jsem si zapoměla do peněženky dát. "A... co tu dělám? Vím že jsem do tebe vrazila v jídelně, ale pak už si nic moc nepamatuju. jen... Pak jsem nějak padala a tys mě chytil ne?" musela jsem zjistit co je pravda a co se mi jen zdálo.
Podal mi hrnek kafe se slovy: "Ano. Potom jsem tě posadil na lavičku a tys omdlela. Nepříde mi, že by ti bylo něco vážného, jen ses asi pěkně uhodila do hlavy. Doufám že ti nevadí, že jsem tě místo do nemocnice odvezl k sobě...??" Tázavě se na mě kouknul a já jen rozpačitě řekla: "No... ani tě neznám..." a konečně jsem našla odvahu podívat se do těch nádherných modrých očí. "Pardon, mademoiselle" řekl s dokonalým francouzským přízvukem a pokračoval: "Jsem Mirek Garruk. Je mi 26 a učím na zdejší škole. Hm?" mile se usmál.
"Aha takže vy jste pan učitel..." koukla jsem se do země. Vážne super!!! A já se těšila že taky existují normální kluci. Asi ne...
"No, a co kdyby ses teď představila ty, Liss?" zeptal se.
Když nvím co dělat, koukám se na hodinky. Jo. I tentorát jsem se podívala. Bylo už půl třetí. V jídelně jsem byla někdy kolem jedné... "No, snad někdy příště, budu mudet domů." řekla jsem místo jiné výmluvy. Možná... Třeba učí na jiné škole než je ta naše. Přeci jen jsme v Praze, školy jsou v podstatě na každém rohu. Nechci ho hned ztratit, když jsem ho sotva poznala!
"Kde bydlíš? Já tě tam hodím!" nabídl se.
"No... To by jste byl vážně moc milý, ale já to snad nějka zvládnu" Bylo zvláštní, najendou mu vykat... Ale celkem jsem to zvládla.
"Vážně tě hodím, kam budeš potřebovat. A proč mi vykáš? Jsme snad dospělí ne? Zvládneme tykání, co??" řekl celkem naivně.
Nenechala jsem se hodit domů. Zvládla jsem to MHD. Hlava už mě taky nebolí. Jen Mirek mi jí zamotal... A to totálně.
Tvoje Liss

Callis, 8.dopis pro Cathrine

27. září 2011 v 19:20 | °Majdush° |  Caliss, protože život není pohádka
Milá Catherine,
Dneska je 2. listopadu. Je zvláštní den. Dneska je mi patnáct!!!! Konečně! Nemohla jsem se těhle narozenin dočkat! Konečně mám platnou občanku! Konečně můžu... Nemysli si nic špatného, ale je to tak, ne? Mamka mi slíbila několikapatrový dort. Nevím proč, ale mám pocit že to prožívá ještě víc než já. Ale tak o dort nemám strach. Spíš se bojím té velké narozeninové oslavy. Babičky, dědové, strýcové a tetové. Teda samozřejmě tety. Bratranci, sestřenice a kdoví kolim dalších lidí pro mě naprosto nepodstatných. Vůbec se mi nechce vylézt z postele. Nejradši bych zalezla pod peřinu a přenesla se někam do krajiny snů. Kde jsem jen já a David Henrie. Ten herec z Kouzelníků z Waverly. Tam hraje Justina. Nevím jak komu, ale mě příde neuvěřitelně slaďoučkej!
A zítra už jdu do školy. Tam, kde je Patrik. Tam kde se do mě zase budou snažit natřískat co nejvíc informací o nějakejch oxidech, rovnicích a větné skladbě. Taková nuda! Nechápu k čemu mi to v životě bude... Ale co. Nechám to být. Teď vstanu, aby mě ještě někdo neseřval.
Tvoje už patnáctiletá Lissa

Callis, 7.dopis pro Cathrine

27. září 2011 v 16:30 | °Majdush° |  Caliss, protože život není pohádka
Milá Catherine,
Zdál se mi sen. Nebo spíš noční můra. Byla jsem někde za asi osm měsíců. S velkým břichem. ANO! Byla jsem tam těhotná. bylo to strašné. Naštěstí jsem se pak probudila... Brrr!!! Nesmím být těhotná. Ale teď zůstanu ještě několik dní doma a budu se léčit z té hřbitovní návštěvy. Potom si s Patrikem budu mudet promluvit. To, co se stalo, je jen jeden velký omyl. Nevím jak to vidí že to teď bude. Nechci s ním chodit. Nemiluju ho. Už ne! Chci, aby jsme byli dál jenom kamarádi. A aby se už nic takového neopakovalo...! Ale... co když přeci jen budu V TOM??? Co pak budu dělat? Pozítří mi je patnáct, ale POŘÁD JENOM PATNÁCT! Jejda! Facebook mi něco hlásí. Mám potvrdit vztah s Patrikem??? Hej cože? To nemyslí vážně ne? Hm už není online. Škoda. No uvidíme. V každém případě to na vážný vztah nevidím.
Tvoje Lissa

Callis, 6.dopis pro Cathrine

26. září 2011 v 20:14 | °Majdush° |  Caliss, protože život není pohádka
"Těch devět měsíců od té oné události s Patrikem uteklo jako voda. Vlastně to bylo pro Liss hodně složité. Ranní nevolnosti a tak, to všechno znemožňovalo její normální rytmus. Musela ve škole požádat o zvláštní režim. Později už do školy chodit nemohla, nebylo to totiž úplně bezproblémové těhotenství. Nikdy ovšem nepřestala psát dopisy pro Catherine." "Né! Já nechci dítě!!" Probudila se 14-ti letádívenka z té noční můry. Nevěděla co dělat, proto popadla papír a tužku a šla zase napsat Cathrine.

Callis, 5.dopis pro Cathrine

26. září 2011 v 19:44 | °Majdush° |  Caliss, protože život není pohádka
Ahoj Cathrine.
Asi jsem včera na tom hřbitově trochu přistydla. Asi hodně, protože teď kašlu a smrkám, a to nepřetržitě. Od rána jsem vylezla z postele, jen abych to konečně vyležela. Mamka říkala že mám teplotu, ale myslím že spíš mrznu... Ležím v tom nejteplejším pyžamu pod dvouma peřinama, ale nepomáhá to. Asi mi praskne hlava. Notebook je sice super věc, ale hold Patrika online neudělá. Potřebovala bych s ním mluvit. Nevím co všechno si je schopný vybavit. Nemám zdání kolik toho vypil. Ale nejspíš méně než já, takže nejspíš nic nezapře. Uvidíme jak se postaví k věci okolo možného otěhotnění. Nevím proč, ale... Najednou si nedokážu představit, že bych s ním chodila. Je to zvláštní, ale už ho nejspíš nějak nemiluju. Vím že to byla láska, ale ta vášeň ji zabila. Nechápu to. Možná to zní divně, ale je to tak. Jdu ještě na chvilku spát, snad mi pak bude líp.
Tvoje Liss

Callis, 4.dopis pro Cathrine

25. září 2011 v 18:49 | °Majdush° |  Caliss, protože život není pohádka
Milá Cathrine...
Zase jsem se byla jednou podívat za Rose. Rose je moje nejlepší kamarádka. Nebo aspoň byla. Na jaře loňského roku mi totiž umřela... Přecházely jsme jindy naprosto bezpečnou silnici, ale zrovna v tu nejhorší chvíli, kdy se tam honily dvě auta nějakých mafiánů, nebo co. No a když jsme byly v půlce silnice, tak se najednou vyřítili ze zatáčky a srzili jí. Ne mě, jí. Šly jsme vedle sebe, ale srazili jí. Já jsem to neviděla z dálky. To přímo předemnou prosvištělo černý audi co srazilo Rose! Stihla jsem jen zakřičet "pozor!" Ona se otočila a vyvalila oči. A pak se to stalo... Auto narazilo přímo do ní. Vpodstatě ho pak přeletěla. To první i to druhé. Bylo to strašné, vidět kamarádčino tělo jak sebou zmýtá ve vzduchu, jak kdyby bylo hadrové... Rozběhla jsem se za ní. Ležela tam, nehýbala se, ale dýchala. "Rose! Rose!" Křičela jsem. Ona jen tiše zašeptala:"Liss, kdybych umřela, vzkaž Tomovi že jsem ho milovala jak ještě nikoho." Smozřejmě jsem jí to slíbila. "Však ty mu to ještě řekneš sama zlatíčko!" dodala jsem. Netušila jsem že mi umře moje nejvěrnější kamarádka. Moje skoro dvojče... Po chvilce přijela záchranka, kterou zavolal někdo z kolemjdoucích lidí. Nenechali mě jet s ní. Naložili jí do vozu a rychle odjeli. Viděla jsem zkrz uslzené oči jak modrý majáček svítí a bliká. Slyšela jsem, jak záchranka houká. Doufala jsem, že Rosino srdce ještě bije. Vždyť mělo proč. Byl tu Tom, její přítel se kterým byli už půl druhého roku, který ji miloval jako cokoliv na světě a ona jeho také. Školu, do které se každý den těšila, už nikdy nenavštívila. Už nikdy se nedohadovala s profesorem Liškou jak vznikl vesmír a Země. Byla jsem tu já, její nepokrevní dvojče. Nikdy jsem nemyslela, že bych o ní mohla přijít. Hádky nebyly naše parketa. Skvělě jsme si rozuměly. Stačilo abych viděla výrad její tváře, a věděla jsem přesně co si myslí. Jakmile řekla i tu nejuvěřitelnější lež, věděla jsem to. Za :-) jsem dokázala vidět tu ubrečenou tvář. Mohla mi tvrdit že už kluka dostala z hlavy, ale pokud na něj myslela, poznala jsem to. Ovšem ona dokázala to samé u mě. A i přes to by nikdo neřekl že jsme byli nejlepší kamarádky. Na první pohled jako Oheň a Voda. To ona byla ta slečna drsňák rockerka. Já byla vždycky ta skejťačka. Ale pořád jsme tu byly jedna pro druhou. Nikdy se nestalo, že bych jí řekla že teď zrovna nemám čas. Ona mě také ne. Nikdy jsem si nedokázala představit, že jí ztratím. Ale osud rozhodl jinak. Už v sanitce zemřela. Prý selhání srdce. Ale kdo ví jak to doopravdy bylo. Nikdo. Její srdce přestalo bít. Ale její smrt nás nerozdělila. Ona žije. Žije v nás, v našich vzpomínkách, a to dokud nezemřeme my. Každou chvíli se chodím za ní podívat na hřbitov. U nás je moc krásný, takový jako park. Všude stromy, což teď napodzim je úžasné. Když vidíte ty staré kamenné hroby, na nich to barevné listí! Je to nádhera. Možná to zní trošku morbidně, ale je to tak. Rosee má hrob skoro na konci té hlavní cesty. I po té době tam často vídám Larryho. Už nepláče. Slzy mu prý už došli. Pořád chodí jako tělo bez duše. Lidem se dost straní a většinu času tráví doma mezi knížkami. Také patřil do naší party. Když Rose umřela, přestal s námi cokoli podnikat. Snažili jsme se mu pomoct, ale on nechtěl. Nikdy jsme o něj nepřestali bojovat. On se odmítá s námi bavit. Prý bez Rose už jeho život nemá cenu. Skončit s ním naštěstí nechce. Ani psychiatři si s ním nevědí rady. Což mě vážně děsí. Ale dnes jsem ho viděla se usmát!!! Konečně po kolika měsících! V takovýhle podzimní den, kdy slunce slabě hřeje a barevné listí padá ze stromů, se jen málokdo dokáže neusmát. Prý si našel spřízněnou duši. Nějakou Teressu. Tak uvidíme. Moc bych mu přála aby mu to vyšlo.
Ovšem já jsem vyjímečně nepřišla na hřbitov jen za Rose. Tak nějak jsem tam přišla vyslovit přání, aby na hřbitově jednou mohlo zkončit moje dítě. Samozřejmě až za hódně dlouho, až vyroste a zestárně a hlavně po dlouhé době co umřu já! Doufám že nebudu těhotná a nebudu muset na interrupci. Bylo by to jediné možné řešení. Chci jednou mít děti, to určitě! Ale teď je brzy. Příliš brzy!
S láskou tvoje Liss

Callis, 3.dopis pro Cathrine

24. září 2011 v 13:55 | °Majdush° |  Caliss, protože život není pohádka
MAŽU!!! Je to víceméně nepodstatnná část, a nechci, aby si jí kdokoliv četl!! :P


Majduš ;)

Callis, 2.dopis pro Cathrine

23. září 2011 v 22:11 | °Majdush° |  Caliss, protože život není pohádka
Catherine!!

Páni! Dneska jsme byli na tý zmrzce :D No Nebylo nás moc, jen já, Patrik a nejzamilovanější páreček jakej jsem kdy viděla, Mishel a Harry. Takže Mishel s Harrym si nás v podstatě nevšímali, ale to nám s Patrikem vůbec nevadilo, protože si víceméně skvěle rozumíme. Vzpoměli jsme si dneska, že vlastně máme takový malý kamarádský výročí 8 let co se známe! Přistěhoval se k nám někdy v druhé třídě, no a rozhodli jsme se že to u něj večer zapijem. Mishel a Harry řekli rovnou že se nezúčastní, protože už mají jiné plány. Tak jsem zavolala ještě Lukovi a Janis. Jsou to sourozenci, dvojčata, Luk je asi o jedenáct minut starší než jeho sestra, takže se každou chvilku pošťuchují! Ale je to zábava. Ale bohužel odjíždí někam za příbuznými. No co se dá dělat. Budu to muset nějak vydržet. Tak já se jdu doupravit, a zítra (možná ještě dneska) se ti ozvu. :-)

S láskou, Tvoje Liss